Možná to místo znáš,
není tak daleko,
ale ani blízko,
je stále na dosah,
pro každého z nás.
Každý z nás tam přispěl,
každý tam něco má,
od každého bys tam něco našel,
od každého, koho znáš.
Jsou tam věci krásné,
někdy také odporné,
věci často tajné,
nikdy nahlas nevyřčené.
Často tam pobývám,
nechal jsem tam toho dost,
většinou jsem tam sám,
společníka mi dělá lítost.
Někdy si prohlížím,
ty svoje příspěvky,
jindy zase prolézám,
vás ostatních sbírky,
Je tam tolik věci,
tak ohromný počet,
všechny tak rozdílné,
jedno přec mají stejné.
Když se na ně podíváš,
i když tak různé jsou,
jedno mají stejné:
je v nich žal a lítost.
Všude jinde jsou nehmotné,
jen přeludy, myšlenky,
tady však hmotu získaly,
dají se vzít do ruky.
Co že je to za místo,
co je to za věci,
o čem básníku mluvíš to,
tak odpověz nám přeci.
Zkusím to vysvětlit,
je to dost prosté,
zkus si jen vzpomenout,
cos proklínal snad po sté.
Každý z nás sny má,
po něčem tajně touží,
svou krásnou představou,
skrytě se souží.
Ale když sen ten,
krutě se zhroutí,
copak se stane s ním,
když ti ho osud zhatí?
Na tomhle místě,
skladě snů zhroucených,
ty sny se skladují,
v hromadách zborcených.
Najdeš tu ztracené lásky,
nenaplněné touhy,
nemožné představy,
prázdných snů hory.
Jen málo návštěv
bys tady našel,
vždyť tak strašně bolí,
když se sen toužebný
náhle krutě zhroutí.
Já jsem tu často,
mám k tomu své důvody,
hledám si místo,
kam další sen odložím.
Všechny mé sny
v tom skladišti skončily,
často se stává mi,
že rvou se mi zpět do hlavy.
často bych si přál,
aby tam mohl alespoň jeden,
aspoň jeden splněný sen,
který by se mi jen nezdál.
Jenže mám smůlu,
dávno moc dobře to vím,
ze skladu zhroucených snů
nikdy se se snem nevrátím.
Stejně tu chodím,
často vzpomínám,
občas vhodné místo
pro svůj nový sen hledám.
Často se taky ptám,
většinou jen sám sebe,
proč všechny mé sny,
skončí vždy u tebe,
ty prokleté Skladiště zhroucených snů?